V tomto článku se pokusíme dát, jak věříme, biblický rámec toho, kudy vede cesta k vítězství, Kristu k slávě. Nebudeme předstírat, že vychází z našich hlav – jedná se o ústřední přesvědčení abolicionistického (A//∀) hnutí, jehož kořeny jdou k americkým křesťanským abolicionistům otroctví a mnohem hlouběji, kteří byli velmi otevření, že abolicionismus není otázkou jednoho konkrétního problému, ale je hnutím za osvobození člověka z [biblicky neopodstatnitelné] nadvlády jiného člověka, čili hnutím za biblické vymýcení tyranie, nespravedlnosti a bezpráví. Abolicionisté napříč historii byli nazýváni vlky, fanatiky, šílenci, negro/židomilci, sektáři, kultisty, kacíři a podobně – dokud skrze ně Bůh nepřinesl své vítězství. To je něco, na co se musíme připravit i my dnes. Přemýšleli jste někdy, proč křesťané Nového zákona byli pronásledovaní, tak jako hrdinové víry v Židům 11, ale nás dnes nikdo necítí potřebu pronásledovat?

Ať už se biblicky postavíme proti jakémukoliv zlu, musíme si uvědomit, že v důsledku vždycky jde o střet dvou nejvyšších autorit, dvou náboženství, dvou bohů – Boha Bible a Satana. V tomto vesmíru neexistuje ani milimetr šedé zóny (Mt 12:30; 2. Kor 10:5). Právě to musí udávat naše principy, metody a očekávání.

Co tedy jsou biblické, abolicionistické principy boje proti zlu v kultuře kolem nás?

1) Abolicionismus je biblický.
Jako abolicionisté se snažíme být poslušní vůči Písmu: stavět se proti zlu (L 3:19; Ef 5:11), bojovat za Bohem definované a v Bibli zjevené právo a spravedlnost (Mi 6:8; Iz 1:17; Jer 22:3; Am 5:24; Mt 23:23; 1. Tim 6:11), poddávat celé národy a každou jednu myšlenku v nich Kristu jako Pánu (Mt 28:19-20; 2. Kor 10:5), a to na základě toho, že člověk je stvořen k Božímu obrazu (Gen 1:26-28) a že Kristus, ukřižovaný a vzkříšený Boží Syn, který přišel, aby zachránil svět (J 3:17), je Králem králů, kterému náleží veškerá pravomoc na nebesích a na zemi a před Jeho standardy lásky, spravedlnosti, práva, svatosti a svobody se musí sklonit každý, včetně nejvyšších společenských autorit (Mt 28:18-20; Ž 2). Právě tato fakta jsou základem jakýchkoliv lidských práv, jejichž základem v důsledku není nic jiného než Boží psané Slovo (2. Tim 3:16-17). Abolicionista William Lloyd Garrison, který bojoval proti otroctví, prohlásil, že víra v to, že člověk je stvořen k Božímu obrazu, je „smrtící ranou jakémukoliv nárokování si nadřazenosti, snižování druhých, uzurpaci a tyranii.“ Proto, kdyby křesťanství opravdu bylo tím, čím být má, nemuseli bychom si říkat abolicionisté. V dnešní situaci však nemáme na výběr.

2) Abolicionismus se spoléhá na Boží svrchovanou prozřetelnost.
Jelikož se musíme držet Božího dokonalého standardu toho, co je dobré, spravedlivé a svaté (Ř 7:12), účel nesvětí prostředky a nemůžeme se spoléhat na pragmatismus či sebemenší kompromis – spoléháme se na Boží svrchovanou nadvládu nade vším (Ef 1:11; Ž 115:3; Da 4:32), spoléháme se na Boha, který „dává všem život, dech i všechno“ (Sk 17:25), proto naší první prioritou je a musí být ctít Ho a Jeho standardy a být vůči nim poslušní a věrní. Jedině tak můžeme doufat v úspěch. Bůh velmi jasně říká, že dlouhodobě žehná těm, kdo zachovávají Jeho přikázání, ale proklíná ty, kdo je porušují (Ex 20:5-6; Dt 28). Není na nás, abychom spoléhali na svou vlastní „rozumnost“ (Př 3:5), ale abychom se poslušně, věrně, aktivně a důsledně podřídili Božím přikázáním lásky k Bohu a bližnímu ve všech oblastech života – právě to totiž Bible nazývá skutečnou moudrostí (Př 8:20).

3) Abolicionismus stojí na evangeliu.
Ať už čelíme jakémukoliv zlu, jakémukoliv hříchu, odpovědí na něj je vždycky jen evangelium (Ř 1:16) a poslušnost vůči Božím přikázáním (Dt 4:5-8). Proto vidíme, že Velké poslání, které Kristus dal Církvi, se netýká jen evangelizace, ale i učednictví. Když Kristus posílal své učedníky k národům, řekl jim: „Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Matouš 28:20). Skuteční učedníci milují to, co Bůh miluje, a nenávidí to, co Bůh nenávidí; touží – tak jako jejich Otec v nebesích – po spravedlnosti, touží přinést právo a vykoupení tam, kde je útlak a utrpení, jak nám Písmo velmi jasně zjevuje (Jer 22:3, 15-16) – ne náhodou Písmo nazývá křesťanství cestou spravedlnosti (2. Pt 2:21). Jako abolicionisté se proto nekompromisně držíme poselství, že Bůh Syn se stal člověkem v Ježíši Kristu, prožil bezhříšný život, svou krví na kříži vykoupil ztracené, bloudící a ničemné lidi z jejich hříchu, trestu a věčného zatracení v oddělení od Boha, a nyní sedí po pravici Boha Otce v nebesích a vládne všem a všemu. Bez evangelia není důvod, proč volat po ukončení zla – a ani způsob, jak toho dosáhnout.

4) Abolicionismus je povinností těla Kristova.
Povinností křesťanů je „ošklivit si zlo, lnout k dobrému“ (Ř 12:9), odhalovat a usvědčovat zlo (Ef 5:11), ničit bezbožné uvažování, které zlo brání (2. Kor 10:5), vysvobozovat ty, kdo jsou vedeni na smrt (Př 24:11), vysvobodit ubožáky z rukou svévolníků (Ž 82:4) a okrádané z ruky utlačovatelů (Jer 22:3), zachraňovat ty, kdo se řítí do plamenů (Ju 1:23), učedničit národy v poslušnosti vůči všem Kristovým přikázáním (Mt 28:19-20), včetně Jeho přikázání milovat Boha a bližního jako sebe samého podle Bohem definovaných standardů lásky, dobra, práva, spravedlnosti a svatosti (Mt 22:37-40; Ř 7:12; Mt 5:13-20). Cokoliv menšího je velezradou vůči Kristu.

5) Abolicionismus je nekompromisní.
Jakožto Kristovi vyslanci (2. Kor 5:20) nemáme sebemenší právo spokojit se s čímokliv menším, než je okamžité a radikální pokání (Mt 5:29-30) podle Božího dokonalého standardu dobra, spravedlnosti a svatosti (Ř 7:12). Ježíš hříšníkům jasně říkal: „Jdi a od této chvíle již nehřeš“ (J 8:11). My nesmíme požadovat cokoliv menšího, máme-li Mu zůstat věrní. Jakákoliv strategie, která je ochotná přistoupit na kompromis, ač by se mohla zdát sebepragmatičtější, je ze své podstaty nekřesťanská, nebiblická, satanská a nemůže očekávat Boží požehnání. „Běda těm, kdo vydávají zlá ustanovení!“ (Iz 10:1-2).

Jedinou cestou k dobru je neochvějně se držet dokonalého dobra (Ř 7:12), tedy Božích v Písmu zjevených standardů pro všechny oblasti života. Ať už čelíme jakémukoliv zlu, jakémukoliv hříchu, jakékoliv Satanově pevnosti, Boží lid zvítězí jedině „pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví,“ když nebude milovat svůj život až na smrt (Zj 12:11). Žádnou jinou možnost tváří v tvář Kristovým požadavkům naprosté poslušnosti nemáme. „Víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jk 2:17).

A právě tyto principy nevyhnutelně určují naše metody. Těmi jsou:

1) Agitace.
Ježíš, kníže pokoje (Iz 9:5), přišel, aby přinesl meč, aby postavil „člověka proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti“ (Mt 10:35-36). Boj za právo a spravedlnost, konfrontace zla a vytlačování hříchu a lži Boží pravdou, ke kterým jsme voláni, s sebou nevyhnutelně nesou… konfrontaci.
Každý z nás musí začít u sebe. Musíme posuzovat své uvažování a chování a svá přesvědčení podle Písma, podle biblického standardu lásky, dobra, spravedlnosti, práva a svobody (Ř 7:12; Jk 1:25) – a musíme činit pokání tam, kde se s Božím standardem rozcházíme. A abychom mohli činit pokání dále, musíme Bibli pečlivě studovat a proměňovat na jejím základě svou mysl, abychom mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé (Ř 12:2), abychom tak mohli nést ovoce spravedlnosti skrze Ježíše Krista ke chvále a slávě Boží (Fp 1:11) – a to ve všech oblastech života, protože Boha a bližního musíme milovat všude, stejně jako musíme každou myšlenku o všem poddávat Kristu a Jeho standardům (2. Kor 10:5) – ať už je to myšlenka o rodině, spasení, sexualitě, potratech, IVF, mzdách, trhu, právech imigrantů, bezdomovectví, vzdělávání nebo demokracii.
Naše vlastní pokání je však jen prvním krokem. Stále máme povinnost konfrontovat zlo, bojovat za právo a spravedlnost a učedničit národy. To bude znamenat, že budeme konfrontovat své okolí a všechny, na které jen dosáhneme, nekompromisními požadavky lásky, práva a spravedlnosti Krista Krále. Bude to znamenat konfrontaci a volání k pokání a vyučování kajícných v rodině, v Církvi, mezi přáteli, na sociálních sítích, napříč celou zemí a Evropou a světem, kam až naše možnosti sahají, a to včetně státních autorit (Ž 2; L 3:19).
Bude to znamenat tvorbu a tisk a množení a distribuci materiálů zaměřených na biblickou poslušnost vůči Kristu v oblastech práva a spravedlnosti, hlásání Boží pravdy vhod i nevhod (2. Tim 4:2), bude to znamenat život sebeobětování, jako by se našim bližním opravdu dělo bezpráví a jako by opravdu byli zotročováni a zabíjeni – protože jsou. Bude to znamenat zaplavení kultury touto pravdou a výzvou k pokání a věrnosti vůči Kristu.
Bude to znamenat především volání Církve k pokání, protože jedině ona má řešení – a protože rozpad a temnota a zlo kultury okolo nás jasně vypovídají o tom, že Církev není věrná svému Pánu, selhává jako světlo a sůl, a tak se nehodí ani do hnoje a lidé po ní šlapou (Mt 5:13-16; L 14:34-35).
Bude to znamenat, že po mnoha, mnoha letech opět začneme být obviňováni „Ti, kteří obrátili celý svět naruby, přišli také sem … jednají proti císařovým ustanovením, neboť říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš“ (Sk 17:6-7 Pavlík).

2) Asistence.
Písmo nás velmi jasně dává povinnost praktickým způsobem pečovat o potřebné (Jk 1:27; Mt 25:34-46; Dt 10:17-19; L 10:25-37) – Starý zákon, který nám definuje lásku k bližnímu (Mt 22:34-40), obsahuje celou řadu ustanovení – speciální desátky, práce levitů, zákony o paběrkování, atd., atd. – na které dnešní církve, k hanbě nás všech, nenapadne ani pomyslet. Jestli jsme opravdu přesvědčení, že bojujeme proti zlu, máme biblickou povinnost konat dobro – to znamená budovat biblickou, Boha ctící alternativu. Potřebujeme nejen nenávidět zlo, ale i usilovat o dobro a ustanovovat právo (Am 5:14-15) – a to si bude žádat náš čas, naše peníze, naše probdělé noci, naše sebeobětující dávání, naši naprostou změnu priorit.
Znamená to nejen hlásat, že potraty jsou vražda, ale i podporovat adopce nebo být schopni přispět na nájem svobodné matce.
Znamená to nejen konfrontovat to, že stát překračuje své dobré, Bohem ustanovené hranice, ale i poskytovat potřebným to, co jim poskytuje stát – vzdělávání, zdravotnictví, hmotnou podporu v nouzi, pracovní místa, atd. – a dělat to lépe než on.
Znamená to nejen otevřeně kázat, že Bible nazývá inflaci ohavností, ale i nepodporovat celý zlodějský inflační systém skrze odmítání kreditních karet, placení pracovníků v den odvedení práce, investování do zlata, podporu alternativních měn atd.
Znamená to nejen stavět se proti sekulárně humanistické indoktrinaci na státních školách, ale i vyučovat svoje děti doma a tak, jak můžeme, podporovat křesťanské vzdělávací alternativy – učit se nahlížet na jednotlivé obory biblicky, natáčet videa, připravovat osnovy, atd.
Dost možná zjistíte, že na poskytování biblické alternativy sami nemáte zdroje – pak je na vás informovat a učedničit v této oblasti vaši rodinu, váš sbor, vaše přátele, další sbory, abyste se mohli postavit bok po boku jako světlo národům a předkládat jim poslušnou, věrnou, nekompromisně biblickou alternativu, kterou po nich Kristus Král požaduje.
Znovu platí, „Víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jk 2:17).

Co tedy můžeme očekávat, jestliže budeme žít podle těchto zásad a metod, kromě nepochopení a lživého obviňování? Jaké asi budou fáze celého procesu?

1) Rozsévání.
Šíření abolicionistického přesvědčení, že živé, skutečné křesťanství v sobě nese povinnost konfrontovat zlo, hledat dobro a usilovat o spravedlnost a právo. Vznik kultury opozice vůči kultuře smrti a bezpráví – a vůči apatii křesťanů, kteří „Vyznávají, že znají Boha, ale svými skutky Ho zapírají…“

2) Růst.
Abolicionismus zakořeňuje v životech probuzených křesťanů a je uplatňován v každodenní praxi – abolicionisté se každý den zaměřují na to, jak ještě lépe, více a důsledněji usilovat o dobro, jak konfrontovat zlo, nespravedlnost a bezpráví evangeliem. Ruku v ruce s tímto aktivním, nekompromisním křesťanstvím přichází i pokání dalších křesťanů a tvorba aktivních, více či méně provázaných komunit.

3) Plení.
Aktivní a nekompromisní přístup abolicionistů se stává předmětem diskuzí, debat a útoků. Mnozí odmítají povolání k Biblí definovanému boji za právo a spravedlnost, a místo něj upadají do kompromisů, pesimismu či pragmatismu. Abolicionisté, kteří odmítají ustoupit z biblických požadavků Krista Krále více a více vyvstávají v kontrastu oproti okolnímu bezpráví, apatii a nevěrnosti, což jen urychlí polarizaci ovcí a koz, jelikož „Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně“ (Mt 7:18-19). Nikdo už se nemůže vyhnout realitě toho, že „Ti, kteří obrátili celý svět naruby, přišli také sem… říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš.“

4) Reformace.
Bůh používá prorocké konfrontace k tomu, aby viditelnou Církev pročistil a aby falešné a nevěrné větve bez ovoce o to rychleji odsekl a uvrhl do ohně, jak jsme v historii viděli během reformace nebo soudu nad německou církví v době Třetí říše. Kristova nevěsta činí pokání ze své apatie – i kdyby to mělo trvat desítky let, kdy Bůh bude žehnat svému poslušnému lidu a sesílat další a další kletby na sůl, která dávno ztratila chuť, jejíž světlo už dávno zhaslo a jejíž svícen jí byl vzat. Pročištěný Kristův lid povstává proti zlům a bezprávím své doby a stává se skutečným světlem a solí v kultuře, která vraždí, okrádá a utlačuje naše bližní a spolunositele Božího obrazu.

5) Kulturní obnova.
Reformace praktického, aplikovaného, Krista ctícího křesťanství má značný důsledek na kulturu jako takovou a vede k učedničení národů v pravém slova smyslu. Hlas Církve, která je nástrojem praktické lásky, práva, spravedlnosti a svobody není možné ignorovat.

6) Pronásledování.
Svět a světská církev dělají všechno ve své moci, aby si svá institucionalizovaná zla udržely, a tak o to více a agresivněji pronásledují ty, kdo žijí jako občané a vyslanci Kristova Království. Útlak s sebou však přináší ještě větší horlivost, nekompromisnost a růst živého křesťanství – Bůh žehná svým věrným a proklíná nevěrné.

7) Vítězství.
Konkrétní zlo či bezpráví je z Kristovy milosti poraženo. Boj pokračuje a stupňuje se na dalších frontách, dokud nebudou zučedničeny všechny národy a Kristu nebudou složeni k nohám všichni Jeho nepřátelé (1. Kor 15:25-26).

Ano, neříkáme tím nic menšího, než že boj se zlem, bezprávím a tyranií v naší kultuře si bude žádat nespočet dní studia, mnoho probdělých nocí, každodenní kajícnou, cílenou, nekompromisní oddanost Kristovým zjeveným standardům a ochotu i navzdory lžím, pomluvám, falešným obviněním a odporu i těch, kdo jsou nám nejbližší, hledat Boží Království a jeho SPRAVEDLNOST (Mt 6:33). Jinými slovy – živé, skutečné křesťanství si nežádá nic menšího než denně brát svůj kříž a následovat Krista po Jeho cestě SPRAVEDLNOSTI (2. Pt 2:21), protože On přišel, aby „upevnil a posilnil právo a SPRAVEDLNOST od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 9:6).

Budoucnost patří nám.

Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, Amen.