Ano. Je to tak. Věřím Bibli a následuji Krista. A proto nikdy nebudu pro-life. Dřív jsem byl. Teď už nemůžu. A protože si uvědomuji, že už teď mnohým rudnou uši a běží si pro inhalátor, tuším, že tohle bude třeba trochu vysvětlit. Takže, proč jako křesťan nejsem pro-life?

Být pro-life je vyjádření jakéhosi morálního postoje. Když o sobě prohlašujete, že jste pro-life, říkáte tím lidem, co si o potratech myslíte, předkládáte jim svůj názor. A… to není něco, s čím bych se mohl ztotožnit.

Být pro-life znamená usilovat o postupné omezování potratů (někdy ani to ne). Znamená to zdůrazňovat rodinné hodnoty, znamená to postupně utahovat opasek a mířit za cílem, kterým je „za tolik a tolik let, tolik a tolik kroků, tolik a tolik zákonů tam budeme…“ Ani s tím se nemůžu ztotožnit.

Být pro-life znamená hledat nějakou společnou půdu se zastánci potratů (nebo i jejich sekulárními odpůrci). Znamená to hledat nějaký sdílený přístup k morálce, etice, k pohledu na svět, snažit se spolu „argumentovat jako lidé“, snažit se… být nenápadní, tak jako já teď. A ani s tím se nemůžu ztotožnit. Jako křesťané nemůžeme být pro-life. Jako křesťané se nemůžeme spokojit s ničím menším než s okamžitou ilegalizací potratů, protože Boží Slovo hovoří jasně. Nejde tady o naše názory, o to, co „si myslíme“, nejde tady o „postupné kroky“.

Otázka je prostá: existuje nějaký vyšší standard? Existuje Bůh, který ve svém zákoně jasně prohlásil a vlastním prstem napsal do kamene „Nebudeš vraždit!“ (Ex 20:13)? Jestli ne, nemáme sebemenší nárok, abychom své „názory“ komukoliv vnucovali. My všichni jsme náhodně šumící hromada vyvinutých bakterií. My šumíme nějak, oni šumí jinak, nikdo z nás nešumí správněji. Vychovávat děti s láskou není o nic hodnotnější než je znásilňovat a jíst. Ale jestli tenhle Bůh existuje, a každý jeden člověk ví, že ano (Ř 1:18-32), pak není prostor pro mlčení o Božích standardech, není prostor pro „regulování“ potratů, pro „postupné kroky“… „Dobře, dovolíme jim plynovat Židy, ale jen ty, co mají pod metr padesát… a až se situace ustálí, zkusíme to ukecat na ty, co mají pod metr třicet.“

Je strašně hezké prohlašovat, že potrat je vražda (nebo že „potrat zastaví tlukoucí srdce“)… a pak si náležitě nafackovat tím, že „tradiční rodina, mamka a taťka a…“ Opravdu? Opravdu chceme argumentovat mamkou a taťkou tváří v tvář genocidě? Jedno ze čtyř dětí je dnes násilně zmasakrováno, ještě než se narodí… a my chceme hledat „společnou půdu“ a ohánět se „tradičními hodnotami“? Jestli Bůh neexistuje, kdo jsme, abychom se oháněli „hodnotami“? Nic takového není. A jestli Bůh existuje, kdo jsme, abychom se oháněli „hodnotami“? Naši bližní jsou dennodenně posíláni na smrt!

Odpovědí na lidský hřích, odpovědí na to, že z lidského „srdce vycházejí špatné myšlenky a vraždy“ (Mt 15:19) nejsou „tradiční rodinné hodnoty“, ale Boží výzva k pokání a evangelium ukřižovaného a vzkříšeného Syna Božího, kterému je svěřena veškerá autorita na nebi i na zemi (Mt 28:18) a bude soudit živé i mrtvé (Sk 17:31). Tváří v tvář lidské padlosti je třeba mluvit o hříchu, je třeba být otevření v tom, že každý jeden člověk se bude Bohu zodpovídat ze svého života. „Nesoudíme, pomáháme“? Kristus říká, že máme soudit, a to spravedlivým soudem (J 7:24). A potrat je vražda. Nic menšího. Je jedním z nejzvrácenějších způsobů vraždy. Je vrcholem vzpoury vůči Bohu, k jehož obrazu jsou stvořeny tisíce a miliony dětí, které skončí ve spalovnách jako lékařský odpad. Je vrcholem bezbožnosti. Ale „když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Ř 5:6-8). V Kristu je odpuštění. Jeho dokonalá krev dokáže smýt hříchy těch, kdo se k Němu v poslušné víře obrátí, a to jednou provždy (Žd 10:10, 14).

Boží milost zjevená v Jeho Synu je Boží vyvolenou zbraní, je Boží mocí k záchraně (Ř 1:16). Nic jiného není dostatečné k poražení zla dnešního Molochova kultu. A nemůžeme očekávat, že se Bůh přizná k čemukoliv jinému. „Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina“ (Jer 17:5). „Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé“ (1. Kor 1:25). Proto těžištěm boje za okamžitou ilegalizaci potratů je a musí být evangelium Pána Ježíše Krista, tak jako musí být ústředním bodem ve všech dalších oblastech života, do kterých jako Církev máme povinnost promlouvat, abychom byli čistí od krve všech lidí (Sk 20:26-27).

Naším cílem nesmí být dát najevo svůj názor. Naším cílem nesmí být zachránit pár životů. Naším cílem musí být vyučovat národy všemu, co náš svrchovaný Spasitel přikázal (Mt 28:18-20). A právě skrze tuto proměnu kultury přijde i konec uctívání smrti a obětování nevinných životů na oltáři pohodlí a bezbožné sexuality. Usmíření s Bohem je to, co vede k záchraně životů, usmíření s Bohem je to, co vede k válce proti kultuře smrti všude okolo nás.

Naší povinností jakožto Božího lidu je jednat podle práva, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem (Mic 6:8). Bůh nám jasně přikazuje, ať se pročistíme, odstraníme Mu z očí zkaženost svých činů, ať přestaneme páchat zlo a naučíme se konat dobro, ať hledáme právo, káráme násilníka, zjednáme právo sirotkovi a zastaneme se vdovy (Iz 1:16-17). Bible nám přikazuje, ať se nejen zdržujeme zla, ale ať ho odhalujeme (Ef 5:11), ať žijeme v čisté a neposkvrněné zbožnosti, kterou je péče o opuštěné děti a ženy v nesnázích a neposkvrňování se světem (Jk 1:27). Ohánění se „tradiční mamkou a taťkou“ nespadá ani do jedné z těchto kategorií.

Ježíš svým učedníkům řekl: „Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře“ (Mt 5:14). To, co může být ukryto, zjevně tedy není světlo světa. A tak se ptám… kde je světlo lidí, kteří se v Česku hlásí ke Kristově jménu? Kde je to světlo usvědčující temnotu? Kde je tvé světlo?

Ježíš také řekl: „Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali“ (Mt 5:13). Nehodí se k ničemu. Uvědomujeme si význam těchto Ježíšových slov? A když se rozhlédneme po naší zemi, když vidíme, jak se zde převrací právo, kolik našich bližních je zavražděno ještě před narozením, že okolo nás bují mafiánské praktiky a zotročování, že křesťané vydávají své děti na převýchovu pohanských propagandistickým centrům, že jsou smilstvo, cizoložství, porno a rozvody normou… a že je vrcholným výkonem Církve do toho všeho nabídnout Čtyři duchovní zákony, jak bychom mohli neslyšet Lva z Judy, jak říká „Nehodíte se k ničemu. Jste bezcenní. To jediné, k čemu jste dobří, je, abych vás vyhodil na ulici a lidé po vás šlapali“?

Česko potřebuje pokání. A pokání musí začít v Církvi. Církev se znovu musí ujmout své úlohy kázat a především uvádět do praxe plnost Boží vůle ve všech oblastech života (Sk 20:26-27) a vyučovat český národ všemu, co náš Spasitel přikázal (Mt 28:18-20).

„Umyjte se, pročistěte se, odstraňte Mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy.“ A přestaňte být pro-life. Čiňte pokání s námi.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.