Abolicionistické hnutí není něco, co by v Česku mělo historii… i když, jak se to vezme. Každý věk má svá zla, a každý věk proto má své abolicionisty. Ať už to byli křesťané, kteří zachraňovali pohozená novorozeňata z římských ulic, Jan Hus a Martin Luther, kteří se postavili proti korupci tehdejší Církve, William Wilberforce, který bojoval za zrušení otroctví, protinacistické hnutí Bílá růže, Dietrich Bonhoeffer nebo Martin Luther King Jr., napříč historií vidíme případy, kdy se Boží lid postavil na pravdu Božího Slova a zastal se utlačovaných, bezbranných a vykořisťovaných.
A právě v této tradici stojíme dnes my. Tak, jako byl v českých zemích kdysi symbolem odporu proti tyranii husitský kalich, tři písmena – AHA – jsou symbolem, který dnes na mnoha místech světa (USA, Kanada, Mexiko, Španělsko, Švédsko, Austrálie, Velká Británie) znamená odpor proti zabíjení našich nenarozených bližních. Jsou zkratkou slov „Abolish Human Abortion“ – „Zrušte potraty lidí.“
Nejsme organizace. To, co nás spojuje, není společný cíl, ale společný král – Ježíš Kristus, Bůh Syn, druhá osoba Trojjediného Boha, jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel za hříšníky a byl pohřbem, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. A tento Bůh jasně říká, že zabití nenarozeného dítěte je vražda.
Problémem dnešní církve není to, že by nebyla „dost pro-life“ – je jím to, že není dost křesťanská. Bůh nám přikazuje milovat svého bližního jako sebe samého (Matouš 22:39). Říká, že zbožnost, kterou požaduje, je pečovat o sirotky a vdovy (Jakubův 1:27) – a které dítě je více sirotkem než to, jehož rodiče se ho pokoušejí zabít ještě předtím, než se narodí? Která žena je více vdovou, než ta, kterou její nejbližší nutí zabít její dítě? V Česku je každý den v lůně matky zavražděno více než 60 dětí… ale drtivá většina křesťanů se nechová, jako by někdo umíral. Nechováme se, jako bychom žili uprostřed genocidy, která v Česku každý rok zmasakruje více než 20 000 dětí, našich bližních, nositelů Božího obrazu. Apatie tváří v tvář holocaustu je hřích – abolicionismus je pokání. Kdyby církev žila tak, jak od ní Bůh požaduje, nepotřebovali bychom si říkat abolicionisté – prostě bychom se nazvali křesťany. Ale slovo „křesťan“ dnes už neznamená prakticky nic. Neříká nic o postojích, světonázoru, chování, prioritách… dokonce už ani o tom, jak se daný člověk staví k zabíjení malých dětí. Kdyby kříž označoval to, co označovat má, nepotřebovali bychom A//∀. Kdyby dnešní křesťanství skutečně znamenalo lásku k Bohu a bližnímu tak, jak je definuje Bible, nebylo by třeba tohle vše psát, protože každý křesťan by v těchto pravdách pevně stál, bránil by je a žil podle nich. Žel, momentálně je to jinak. A proto:
1) Abolicionismus je biblický.
Naší snahou je přinést Boží Slovo do konfliktu se světskou moudrostí lidí. Místo toho, abychom se „snažili být nenápadní“ a Bibli z našich konfrontací vynechávali, jsme pevně rozhodnutí na ní stát jako na základě všeho, co děláme. Koncept abolicionismu (zrušení a odstranění zla) vychází z Božího Slova; následuje jeho volání konat spravedlnost, milovat milosrdenství a chodit pokorně s naším Bohem (Micheáš 6:8). Božímu lidu je otevřeně přikázáno obmýt se, pročistit se, odstranit zlo svých skutků Bohu z očí, naučit se konat dobro, usilovat o právo, kárat násilníka, chránit sirotka a zastat se vdovy (Izajáš 1:16-17). Bible věřícím přikazuje, aby se zla nejen neúčastnili, ale aby ho usvědčovali, odhalovali a vynášeli na světlo (Efezským 5:11). Abolicionismus se řídí povinností praktikovat „čistou a neposkvrněnou zbožnost“: starat se o sirotky (opuštěné děti) a vdovy (ženy v nesnázích) v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa (Jakubův 1:27). Jestli máme dodržovat dvě největší přikázání milovat Boha a našeho bližního v kultuře, která pošlapává Boží obraz v člověku a vraždí naše bližní, musíme být abolicionisty (Matouš 22:37-40; Lukáš 4:18-19). Jako křesťané nemáme na výběr, než se ve všech oblastech života, v každé jedné myšlence chovat podle toho, že Ježíš Kristus je Král králů a Pán pánů a náleží Mu vláda naprosto nade vším (Matouš 28:18-20; 2. Korintským 10:5). Abolicionismus stojí a padá s pravdou dvou propojených teologických skutečností, které nám Písma jasně sdělují: 1) Lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu a nesou tento obraz (Genesis 1:27); 2) Stvořitel světa se stal člověkem, aby zachránil lidstvo z hříchu, sebedestrukce, smrti a věčného zatracení (Filipským 2:5-11; Jan 3:16-18, 36). Právě tyto dva předpoklady jsou základem jakýchkoliv lidských práv; právě ony byly základem mnohých hnutí za lidská práva a rovnost. Abolicionista William Lloyd Garrison, který bojoval proti otroctví, prohlásil, že víra v to, že člověk je stvořen k Božímu obrazu, je „smrtící ranou jakémukoliv nárokování si nadřazenosti, snižování druhých, uzurpaci a tyranii.“
2) Abolicionismus se spoléhá na Boží svrchovanou prozřetelnost.
Spoléháme se na Boží svrchovanou vládu nade vším (Efezským 1:11; Žalm 115:3), ne na lidský pragmatismus. Jako abolicionisté nevěříme v lidské chytračení, nespoléháme se na „koně a válečné vozy“; Bůh nám totiž jasně řekl, že „všichni obyvatelé země se počítají za nic, vždyť jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by Mu mohl dát přes ruku a říci Mu: Cos to provedl?!“ (Daniel 4:32). Důvěřujeme duchovním prostředkům a metodám, které nám Bůh dal ve svém Slově. Abolicionisté se vždy drželi pravdy, že „povinnost je naše, výsledky Boží!“ Spoléháme se na Ducha Božího, že nás povede, věříme, že je naším všudypřítomným Průvodcem, že nás směřuje a nemlčí. Spoléháme se na prozřetelnost a svrchovanost Boha, který „dává všem život, dech i všechno“ (Skutky 17:25), proto naší první prioritou je oslavovat Ho a být vůči Němu poslušní a věrní, protože jedině tak můžeme doufat v úspěch. Bůh se o slávu vítězství nad obětováním dětí nebude s nikým dělit. To, na co spoléháme, je Boží moc. Spoléháme se na to, že Duch Svatý je ten, kdo proměňuje srdce. To však ani v nejmenším neznamená, že bychom měli právo být pasivní – naše konání má své důsledky (Matouš 9:38; Skutky 27:22, 31; Genesis 50:20). To, k čemu jsme voláni, je věrnost – to, abychom šli po cestě spravedlnosti, abychom promlouvali pravdu v lásce po vzoru proroků, Krista a apoštolů, abychom důvěřovali Bohu a nespoléhali se na svoji „rozumnost“ (Přísloví 3:5).
3) Abolicionismus stojí na evangeliu.
Uvědomujeme si, že jedinou zbraní, kterou máme a smíme použít v boji proti genocidě našich nenarozených bližních, je evangelium – právě ono je Boží mocí k záchraně (Římanům 1:16). Masakrování nenarozených dětí je hřích, tak jako je hříchem světonázor sekulárního humanismu, který ho dovoluje a schvaluje – a jedinou odpovědí na hřích je pokání a spásná víra v jednou provždy dokonané a dokonalé Kristovo dílo. Jedině evangelium dokáže skutečně a trvale vést lidi k praktické lásce, být základem skutečně morálního přístupu a vést ke konzistentní a soucitné sociální spravedlnosti. Tam, kde je zkáza, přináší vykoupení; je pramenem lásky, naděje, pokoje a radosti. Je jedinou skutečnou odpovědí tváří v tvář potratům. Velké poslání, které Kristus dal církvi, se netýká jen evangelizace, ale i učednictví. Když Kristus posílal své učedníky k národům, řekl jim: „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Matouš 28:20). Křesťane, poslušnost vůči Velkému poslání znamená milovat Boha celým svým srdcem, duší a myslí, volat lidi k pokání a víře, učit je a vybízet je k poslušnosti vůči všemu, co Kristus přikázal. Skuteční učedníci milují to, co Bůh miluje, a nenávidí to, co Bůh nenávidí; touží – tak jako jejich Otec v nebesích – po spravedlnosti, touží přinést právo a vykoupení tam, kde je útlak a utrpení. Jestli skutečně milujeme naše nenarozené bližní, postavíme se na stranu více než 60 chlapců a dívek, kteří jsou každý den zavražděni v naší zemi. Jestli skutečně milujeme naše nenarozené bližní tak, jak milujeme sebe, nespočineme, dokud zabíjení VŠECH dětí nebude zakázáno zákonem a vypuzeno ze srdcí Kristovým evangeliem. Jako abolicionisté se proto nekompromisně držíme dobrých zpráv o tom, že Bůh Stvořitel vstoupil do lidské historie jako Ježíš Kristus. Byl počat v lůně mladé, neprovdané ženy, která ještě zdaleka neplánovala mít dítě. Prožil bezhříšný život, svou krví vykoupil ztracené, bloudící a ničemné lidi z jejich hříchu, trestu a věčného zatracení v oddělení od Boha. Plnost Božího evangelia vládne nad všemi filozofiemi a převyšuje všechny ideologie; bez evangelia není důvod, proč volat po konci tohoto masakru, ani způsob, jak ho dosáhnout.
4) Abolicionismus je povinností těla Kristova.
Písmo je nekompromisní – ukončení masakru neviňátek je povinností Církve. Proto se snažíme probudit církev, aby se ujala svého poslání být solí a světlem v tomto hříchem zkaženém a temném světě (Matouš 5:13). Bůh ustanovil, že hlavním způsobem, jak se světu zjevuje Jeho přerozmanitá moudrost, je skrze Jeho lid, Jeho tělo, Jeho nevěstu (Efezským 3:10). Je povinností Církve vzít evangelium až na konec země a konfrontovat jím každé lidské zlo. Povinností křesťanů je „ošklivit si zlo, lnout k dobrému“ (Římanům 12:9), odhalovat a usvědčovat zlo (Efezským 5:11), ničit bezbožné uvažování, které zlo brání (2. Korintským 10:5), vysvobozovat ty, kdo jsou vedeni na smrt (Přísloví 24:11), vysvobodit ubožáky z rukou svévolníků (Žalm 82:4) a zachraňovat ty, kdo se řítí do plamenů (Judův 1:23).
5) Abolicionismus je nekompromisní.
Požadujeme okamžité a naprosté ukončení potratů. Věříme, že dovolovat potraty v některých případech, zatímco usilujeme o jejich úplné zrušení, není strategické ani křesťanské. Není možné ukončit zlo tím, že dovolíme, aby v některých případech pokračovalo či bylo schvalováno. Vraždu dospělých, znásilnění nebo pedofilii by nikoho nenapadlo řešit po malých krocích. Jako abolicionisté se nenecháváme svést k tomu, abychom požadovali cokoliv méně než to, co Bůh sám: „Nezavraždíš!“ (Exodus 20:13). Jakákoliv strategie, která je ochotná přistoupit na kompromis, ač by se mohla zdát sebepragmatičtější, je ze své podstaty nekřesťanská, nebiblická, satanská a nemůže očekávat Boží požehnání. „Běda těm, kdo vydávají zlá ustanovení!“ (Izajáš 10:1-2). Odmítáme postupovat po krocích a postupně zlo regulovat. V našem boji se nesmíme zabývat otázkou toho, co se zdá praktické, dosažitelné nebo rozumné. Jedinou otázkou je zde poslušnost vůči Bohu. Nesmíme s hříchem bojovat tím, že s ním budeme dělat kompromisy. Potraty jsou ohavným hříchem obětování dětí, a proto nemáme právo volat po ničem menším, než je jejich okamžité a naprosté ukončení. Pokání z hříchu se nemůže dít po malých krocích, ale musí být okamžité a úplné. Bůh nikdy nepřijme „postupné pokání“ (ať už jednotlivců nebo národů), ale požaduje radikální odříznutí se od hříchu (Matouš 5:29-30) a obrácení se jedině ke Kristu samotnému v naprostém spolehnutí se na Něj a na Jeho dokonané dílo. Ježíš hříšníkům jasně říkal: „Jdi a od této chvíle již nehřeš“ (Jan 8:11). Pokání není postupnou změnou z temnoty v světlo. Pokání je naprostým a úplným obrácením přesvědčení, uvažování a chování.
Abolicionismus není nic jiného než skutečně křesťanská reakce na toto zakořeněné zlo. Když říkáme, že jsme abolicionisté, neděláme tím ze sebe „nad-křesťany“ – pouze říkáme, že jsme křesťané, kterým Bůh dal tu milost činit pokání z naší apatie. Zlo potratů bude poraženo jedině tehdy, když Boží lid zvítězí nad touto temnotou „pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví,“ když nebude milovat svůj život až na smrt (Zjevení 12:11). Tak, jako by bylo pokrytecké a zatvrzelé, kdyby křesťané v nacistickém Německu tvrdili, že jsou proti zabíjení Židů, ale neudělali nic pro to, aby ho zastavili a ukončili (a v mnoha případech to tak bylo), věříme, že je povinností všech křesťanů, aby se (nenásilným způsobem) podíleli na zastavení potratů; ne, aby pouze věřili, že potraty jsou špatné. „Víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jakubův 2:17).
Jestliže milujeme naše nejmenší bližní tak, jak milujeme sebe, nepřestaneme naši kulturu konfrontovat a nepřestaneme pomáhat našim bližním, dokud naší zemí nepřestane jak řeka téct krev nejbezbrannějších a nejnevinnějších členů naší společnosti.
Cesta k životu vede skrze konfrontaci naší kultury pravdou Toho, který je Cesta, Pravda i Život. Apatie tváří v tvář genocidě je hřích; abolicionismus je pokání.
Čiňte pokání s námi. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.